Klasika: začnete nahrávat a chcete impozantní vstup do písně. Tak ladíte náladu, přichází tajemné zvuky, a pak se zaseknete a stojíte na místě ještě než vlastně píseň začne. Pamatuji si na tyto někonečné debaty ve zkušebně. A kolik času to stojí...  Kdysi mě překvapilo, když jsem hrál s bývalými Tučňáky, jak profíci dokáží úsporně zkoušet těsně před vystoupením: 

vezmou začátek, pak hop na refrén a šup na sólo. A hotovo a jede se na další píseň. Procvičují se de facto problematické nebo odlišné části. Takhkle jsme zkoušeli například s Karlem Černochem, než jsem ho doprovázeli na největším slovenském country festivalu v Loděnicích. Zkrátka u těch ostatních pasáží se očekává, že to hráč - umělec :-) umí nebo to prostě nezkazí.

Podobně je to s písní. Co je tedy ta nejůležitější část klasické poprockové skaldby? No většinou jsou to finální refrény. A od nich by se mělo začínat makat a ne od intra. Kór když nejste muzikantem na plný úvazek a čas je velmi omezený.  Když mícháte, tak tu největší hlasitost a plnost mají právě ty závěrečné refrény. Od nich se pak snadněji odvodí hlasitost slok, začátek skladby atd.