Většina běžných kapel funguje tak, že se dohodnou zkoušky, koncerty a pak to jsou vždy ti jedinci, dvojce, které spolu všechno připravují a potkávají se častěji než zbytek kapely a mají více zážitků než jen z těch zkoušek. Takže je to takový zájmový kroužek, nebo sportování. Zkrátka jako když 1 až 2x za týden jdete na trénink. Zcela otevřeně:

tahle frekvence vám z kapely novou „rodinu“ neudělá …  U mladších, třeba klasicky  školních kapel, se členové potkávají ve třídě, ve škole, takže je tam takové přirozené potkávání, žití i mimo zkoušky. Možná namítnete, že dnes to mohou nahradit sociální sítě … podle nás nenahradí. Dobrý kolektiv musí spolu něco taky zažít a to na zkoušce sice občas jde, ale jestli to není celodenní, tak se to většinou soustředí jen na pilování skladeb.

První zkušenost byla, když občas někdo u někoho přespal, zapařil, tak dojde na věci  mimo kapelu, na klasické starosti a slasti života, co v práci , ve vztahu a tak.  Když jsme třeba s novými muzikanty vyrazili na soustředění, třeba na víkend někam na hory, tak kromě hraní se tam taky pěkně sžívalo. Člověk více poznal často skryté vlastnosti, slabiny i přednosti parťáků a hlavně se zažily společné akce či události. A o to jde. Když nejste přísný soubor najmutých muzikantů profíků, tak by měl i parťák vědět, co kolegu trápí, protože ať chceme či nechceme, kdo jiný by mohl pomoc, vyslechnout, poradit?  Kde jinde se mají utužovat vztahy než v bandě lidí, co mají aspoň pro kapelu jeden společný (hromadný) cíl: a tím je tou muzikou něčeho dosáhnout. A je jedno, jestli je to koncertní turné, vydání CD, nebo jen hraní pro radost. Kapela je většinou kompromis x lidí, takže i k tomu kompromisu je snadnější cesta, když se lidi lépe znají a mají  společně něco odžito.  

Prostě kapelo, žijte spolu !