V  kapele SOHO jsme měli dlouhou dobou výborného kytaristu Ondru. Přišel ze speed metalové kapely, takže mu to krásně rychle a precizně hrálo. Ale jakmile přišlo na houpavý či swingový rytmus, tak to dával jen v šestnáckách, zkrátka se to snažil vytečkovat. Jo všechno se v rychlosti zkrátka nepodaří schovat.  Ne nadarmo se Ericu Claptononi přezdívá "slow hand", protože

jeho pomalé, až líné vyhrávky, jsou fakt famózní.

Před pár měsící jsem ho po x letech potkal v centru Prahy a říkám: tak co Ondro, jak hraješ? -  Hele, já už nehraju. - ??? Aha, ...takže si doma jen tak brnkáš? - Hele ne. Kytary jsem prostě prodal. - ???- Zkrátka to ode mě odešlo ... Ty jo, tak tohohle momentu se fakt bojím, aby to od mě taky neodešlo. Sice nevím co, jestli  múza, nebo zkrátka chuť si zahrát, zabrnkat.

No Kivi s tím nějakou zkušenost má, měl by to tady taky popsat (to je skrytá výzva) ...  Já věřím, že to ode mě neodejde :-)

KIVI: no zkušenost s tím samozřejmě mám :-) ta největší je z doby kapely SOHO, kdy nám vykradli zkušebnu a já přišel o velmi drahý nástroj, na který jsem si musel vzít tehdy úvěr. Jinak to byly jen drobné epizodky, spíš bych to nazval krátkodobým pocitem marnosti. Zejména z odchodu nějakého člena kapely, kdy jsem pak viděl opět tu hromadu práce přede mnou, než se to zas nahodí.